Relikviář svatého Kazimíra
druhá polovina 18. století, Muzeum církevního umění ve Vilniusu
Svatý Kazimír (3. října 1458 v Krakově − 4. března 1484 v Grodně) byl synem polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. a Alžběty Rakušanky, dcery Albrechta II. Habsburského. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání v humanistickém duchu. Jeho učitelé, např. polský historik a diplomat Jan Dlugosz a italský humanista Filip Kallimachos, jej vychovávali jako budoucího uherského krále. V roce 1471 byl zvolen uherským králem odpůrci Matyáše Korvína, který si však bez problémů dokázal trůn udržet a polskou výpravu vedenou Petrem z Dunina vytlačil z Uher zpět. Od roku 1475 jej začal otec připravovat jako svého následníka na polském a litevském trůně s titulem "secundogentis regis Poloniae“. Současníci, včetně cizinců, oceňovali znalosti a schopnosti, které projevil mj. při jednáních s představiteli pruských stavů. Podílel se také na správě litevského velkoknížectví a na jednáních zaměřených na vytvoření protiturecké koalice. V roce 1481 odmítl sňatek s dcerou císaře Friedricha III., protože složil slib čistoty. Zemřel v roce 1484 v litevském Grodně na rychlou formu souchotin.
Kazimírova kanonizace byla výrazně politickou záležitostí. V roce 1387 pokřtěná Litva neměla svého katolického svatého a kromě toho kanonizovaný Jagellonec dodával na lesku vážnosti celé dynastii. O kanonizaci svého bratra usiloval král a velkokníže Zikmund I. Starý. Z jeho popudu zahájený kanonizační proces zakončil papež Lev X. bullou v roce 1521. Bulla se však spolu s ostatními dokumenty vážícími se ke Kazimírovu svatořečení ztratila. Až králi Zikmundovi III. se podařilo v roce 1602 získat od papeže Klimenta VIII. další bullu, jež umožnila slavnostní Kazimírovo svatořečení v roce 1604 ve Vilniusu. V roce 1613 byl Kazimír prohlášen patronem velkoknížectví litevského, v roce 1636 se stal ochráncem Litvy a Polska. V roce 1948 jej papež Pius XII. prohlásil patronem mládeže.
Zobrazuje se v knížecím rouchu s knížecí korunou na hlavě a s lilií v pravé ruce.